Vítejte na našem webu včelí farmy a hospodářství na Českém Šumburku v nadmořské výšce 700 až 800 m.n.m. v drsné krajině Jizerských hor.

Horal , skromný a prostý obyvatel vzdálených samot, jenž se den co den lopotil za svou obživou na skromných kamenitých políčkách, býval většinou člověkem laskavým, zbožným, veselým, občas zádumčivým a od samého dětství svázan s přírodou.Od kolébky po sám konec je mu dědictvím otců dána země k obživě, jeho životní družka k radosti běžných dní a spousta dětí k naplnění životního poslání .

      Jeho svět to jsou hory a les, v němž se dá vydělat skromný peníz při kácení staletých velikánů ,les , kde se to na nových holinách jen modrá borůvkami a z keříků visí přesladké rudé maliny, paseky na jejíchž okrajích rostou praváci s hlavami jak talíře.Krávy se pasou na bohatě kvetoucích loukách,ověnčené perlami náhrdelníků z ranní rosy rozsvěcující se s východem Slunce.Podzimní mlhy svírající doliny s vrcholky hor,kde se to zlatí měděným listím buku.Zubaté podzimní slunce se pase na posledních trsech trav a v kalužích vyšívá své ornamenty první mrazík .

     Drobná nakrájená jablíčka se suší v řešetu nad pecí, aby dala skromnou příchuť sladké kaši pro děti, které už netrpělivě počítají dny, kdy otec přinese z hory voňavou jedličku a vánoční stůl se prostře pečlivě přichystanými jídly .Maminka prostře na bílý ubrus, doprostřed dá kříž, , kostelní knížky, džbáneček medu a oplatky.Rodina se skloní v poděkování svému Tvůrci za prožitý rok, otec podělí všechny děti chlebem a solí, maminka rozdělí oplatky a přilepší je medem.

     Je čas vánoc,čas hojnosti, voní pečená ryba, koláče.Všichni to vnímají, jako seshora jim daný dar.

     Po večeři výjde hospodář do temna noci na mrazivý dvůr.Ve svitu měsíce stojí pod tromy v zahradě řada úlů.Lehounce přiloží ucho k místu kde včelky vyletují a kde se teď ozývá pravidelný tón jakoby předení kocoura za pecí.

Popošel rovněž ke svému poli.Vzpomínal na žhavé léto , kdy odpočíval se sňatým kloboukem v úctě před Nejvyšším,když vzdálený zvuk zvonů z horského kostelíka hlásal poledne. Než znovu započal práci, stačil se mile podívat na třepotavá tělíčka včel, které se rovněž lopotily za svým denním chlebem.

     Minul rok, rok jako každý jiný v horách.Horal však nebyl jen obyčejným rolníkem, byl to rovněž zkušený včelař, který zdědil toto vědění od svého otce i děda. Znal tuto prastarou moudrost lesních včel, kdy si je jako chlapec přinesl z lesa ve vyhnilém špalku, když mu pak přibyly i další, co otec objevil když řezal prastarou jedli.

     V úctě se vracel do tepla chalupy kolem tří baculatých klátů, v nichž to rovněž spokojeně vrnělo tichým předením.Horal se už teď těšil na nové lěto, vůní skládájící se zlatavé stužky medu vytékající z medometu.Neodolal, zašel do spíže a plnou lžící tohoto svého bohatství si nechal pomalu rozpouštět na jazyku.Však co, hora nám zase dá novou, zlatavou úrodu.